Stručná historie bylinářské medicíny

podle článku "History of Herbalism"
zpracoval: Jiří Svršek

Evropa

Starověcí Číňané, Indové, Egypťané, Babylóňané a původní obyvatelé Severní, Střední a Jižní Ameriky používali bylinářskou medicínu. Nejstarším známým seznamem léčivých bylin je spis " Shen Nung's Pen Ts'ao" napsaný kolem roku 3000 př.n.l. (před naším letopočtem). Nejstarší čínská bylinářská medicína byla zřejmě sbírkou znalostí z ještě starší ústní tradice.

Starověcí Řekové a Římané se také zabývali bylinářskou medicínou. Lékaři, kteří cestovali s římskými vojsky, šířili své zkušenosti a znalosti po celém římském impériu a také ve Španělsku, Německu, ve Francii a v Anglii. Řečtí lékaři v římské armádě Dioscorides (asi 40 - 90 n.l.) a Galén (131 - 200) shromáždili poznatky o mnoha léčivých bylinách, které se staly důležitou součástí lékařských knih po dalších 1500 let.

Ve středověku se římská a řecká tradice bylinářské medicíny zachovala v klášterech v Anglii a v západní a v jižní Evropě. Před vznikem středověkých univerzit v 11. a 12. století některé kláštery sloužily jako lékařské školy. Kněží přepsali a přeložili do latiny nebo národních jazyků mnoho původních Hippocratových, Dioscoridových a Galénových prací. V klášterních zahradách se pěstovala řada užitečných léčivých bylin. Znalosti o nich sloužily mnoha budoucím generacím lékařů a léčitelů.

Během islámského dobývání severní Afriky v 7. a 8. století arabští učenci převzali řadu římských a egyptských lékařských textů a přeložili je do arabštiny. Íránský lékař Ibn Sina, známý pod jménem Avicenna (980 - 1037), spojil bylinářské tradice Dioscorida a Galéna se starověkými praktikami svého lidu ve své knize " Al Quanun fi at-tibb" (Kánon lékařství). Tento jeden z nejvlivnějších lékařských textů se rozšířil v Evropě během 11. a 12. století.

S objevem knihtisku v polovině 15. století se Dioscoridovy, Galénovy a Avicennovy knihy značně rozšířily a byly dostupné také mimo paláce, kláštery a univerzity. Použití bylin nevyžadovalo žádné zvláštní dovednosti a zkušenosti. Čtenáři těchto knih jednoduše byliny sbírali a pak je zpracovali a užívali podle návodů.

Někteří významní lékaři ve středověku se pokoušeli vypracovat nový přehled léčebných bylin a jejich použití. Jedním z takových autorů byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý pod jménem Paracelsus (1493 - 1541). Ve svých pracích zdůrazňoval význam zkušeností s pacienty a s léčením a bojoval proti slepé víře ve středověké lékařství. Přes jeho výhrady k tradičnímu bylinářství Paracelsus oživil "doktrínu znamení". Podle této doktríny každá bylina má své vlastní "znamení". Výskyt byliny, barva jejích květů, vůně, chuť a prostředí, v němž se nachází, předurčuje její lékařské použití.

O století později britský lékař Nicholas Culpeper (1616 - 1654) oživil další starověkou představu bylinářství: jeho spojení s astrologií. Astrologičtí bylináři spojovali léčivé byliny s různými znameními zvěrokruhu. Léčebné účinky bylin souvisely s astrologickými znameními a planety byly spojovány s různými částmi těla. Pro jejich léčbu proto byly potřebné byliny daného astrologického znamení zvěrokruhu. Culpeper kritizoval Johna Gerarda (1542 - 1612) a další anglické autory přehledů bylin, protože byl přesvědčen, že léčebné účinky bylin je nutné hledat ve hvězdách.

Zatímco Paracelsus a Culpeper prosazovali některé starověké doktríny bylinářské medicíny, lékařská praxe se postupně měnila. Učenci, jako Francis Bacon (1561 - 1626) a William Harvey (1578 - 1657) začali vědecké metody měnit z čistě spekulativních na experimentální. Důraz na experimentální důkazy vedl k odmítnutí starověkých doktrín bylinářské medicíny. Proto se tradiční bylinářství na jedné straně a biologie a medicína vydaly vlastními cestami. Bylináři, kteří se soustředili na klasifikaci léčivých bylin a na popis jejich účinků a odmítli představy znamení a astrologie, položili základy moderní botaniky. Lékaři, kteří shledali Harveyův popis krevního oběhu v lidském těle užitečnější než Culpeperův pohyb planet, položili základy vědecké medicíny.


Čínská bylinářská medicína

Čínská bylinářská medicína má tradici, která sahá až do 3. tisíciletí př.n.l. Objev léčivých bylin je v Číně připisován legendárnímu císaři Shen Nungovi (3000 let př.n.l.). Shen Nung je považován za otce čínského zemědělství. Podle legendy vyzkoušel na sobě stovky léčivých bylin a popsal jejich léčebné vlastnosti pomocí pojmů jako " han" (studený), " jeh" (horký), " wen" (teplý) a " liang" (chladný).

Znalosti bylinářské medicíny se ve starověké Číně původně předávaly z generace na generaci ústní tradicí. Nejstarší písemné záznamy se objevily koncem dynastie Shang (asi 1200 př.n.l.). Tyto písemné záznamy, označované jako Věštecké nápisy na kostech, byly nalezeny v posledním hlavním městě dynastie Shang, poblíž dnešního města Anyang v provincii Henan. Starověcí Číňané původně používali kosti pro různé záznamy o lovu, bitvách, počasí, slavnostních dnech a podobně. Ve Věšteckých nápisech lze nalézt také záznamy o nemocích, léčivech a léčebných metodách.

V dalším tisíciletí Číňané začali používat guinejská prasata pro testování léčebných a jedovatých vlastností různých bylin. Shromáždili tak postupně praktické znalosti odpovídající dnešním farmakologickým kategoriím, toxicitě a smrtelným dávkám různých bylin.

Domorodí šamani používali byliny jako různé léky a jedy, což upevňovalo jejich postavení a moc. Někteří lidé odcházeli hluboko do kopců a horských oblastí, kde praktikovali "cestu dlouhého života" a žili jako osamělí poustevníci. Tento způsob života zahrnoval rostlinnou dietu, bylinářské léčitelství, terapeutická dechová cvičení a cvičení Kung Fu. Tito horští poustevníci významně přispěli k bylinářské medicíně nejen shromažďováním znalostí o bylinách a rostlinách, ale také spojením tradiční čínské medicíny s bojovým uměním, které přetrvalo dodnes.

Dosud nejstarší písemné záznamy o bylinářské medicíně byly napsány v letech 1065 - 771 př.n.l. pod názvem " Wu Shi Er Bing Fang" (Recepty pro 52 nemocí). Tyto záznamy byly objeveny v roce 1973 během odkrytí hrobky Wang Dui v Changsha v provincii Hunan. Nejstarším farmakologickým dílem je spis " Shen Nung Pen Tsa'o Ching" (Klasické lékařství božího manžela). Tento spis vznikl asi 2000 let před prací Shen Nunga a jeho následovníků a dílem " Shen Nung Pen Tsa'o Ching". Kniha obsahovala více než 365 léčivých látek a její skutečný autor je neznámý.

Dynastie Han (206 př.n.l - 220) trvala téměř čtyři a půl století. Během tohoto období došlo v Číně k velkému rozvoji umění, vědy a filosofie. Čínská medicína se stala významným zaměstnáním a čínští lékaři vytvořili první záznamy o metodách tradiční bylinářské medicíny. Lékařské teorie legendárního vládce Huang Ti (2600 př.n.l.) byly zachyceny ve spise " Huang Ti Nei Ching" (Kniha žlutého císaře o medicíně). Tato kniha zachovala starověké lékařské poznání. Skládá se ze dvou pojednání. Prvním z nich je rozhovor mezi císařem Huang Ti a jeho ministrem Qibo. Druhé pojednání je popisem anatomie, fyziologie a akupunktury. Skutečný autor tohoto spisu zůstává neznámý.

Zasvěcenou a hodnotnou praktickou příručku " Shang Han Lun" (Pojednání o studených a horkých nemocích) napsal Chang Chung Ching (150 - 219). Kniha obsahuje popis asi 100 účinných léčiv, z nichž většina se úspěšně používá dodnes. Kniha také podává teoretický rámec na základě analýzy, vysvětlování a reformy několika stovek starších spisů.

Tao Hung Ching (452 - 536) napsal vlastní knihu pod názvem " Ben Cao Jing Ji Zhu" (Sbírka komentářů ke klasickému lékařství božího manžela), která vycházela z knihy " Shen Nung Pen Tsa'o Ching". Autor rozdělil všechny byliny do kategorií a podle jejich vlastností a doplnil 365 nových bylin. Kniha tak popsala celkem 730 bylin.

Jednou z nejlepších čínských lékařských knih je " Pen Tsao Kang mu" (Velký herbář), jíž za vlády dynastie Ming (1368 - 1644) napsal Li Shih Chen (1518 - 1593). Kniha obsahuje popis 1892 různých druhů bylinných léčiv. Byla přeložena do řady cizích jazyků a významně ovlivnila země východní Asie a Evropy.


Kořeny áyurvedského systému lékařství

Áyurvedský systém lékařství a bylinářské medicíny v Indii má své kořeny ve 3. tisíciletí př.n.l. v himalájském pohoří. Podle legendy se v jedné himalájské jeskyni setkali nejmoudřejší muži Indie, kteří hovořili o svých léčebných uměních. Tito muži přicestovali z různých částí Indie a přinesli s sebou domorodé znalosti léčivých bylin, které se dosud předávaly ústní tradicí. Na tomto velkém setkání své znalosti spojili do společného díla, které nazvali "Áyurveda" (sanskrtské slovo " ayus" znamená "život", slovo " veda" znamená "poznání").

Áyurvedský systém poznání se předával ústní tradicí z učitelů na jejich žáky po další tisíce let. Poznání postupně rostlo, jak každý áyurvedský lékař doplňoval vlastní poznatky a zkušenosti. V 1. století našeho letopočtu áyurvédský systém zapsal lékař Charaka. V té době, stovky let před zrozením evropské medicíny, áyurvedská medicína měla specialisty v psychiatrii, pediatrii, gynekologii, v ušním, nosním a krčním lékařství, v oftalmologii (očním lékařství), v chirurgii, toxikologii a na těhotenství.

Áurvedský systém zřejmě předcházel všem ostatním lékařským tradicím, zřejmě včetně čínské medicíny. Dokonce před uvedeným legendárním setkáním se znalosti bylin a bylinářské medicíny šířily z Indie do celého světa. Semena některých rostlin z Indie byla nelezena také v hrobkách egyptských faraónů. Cestovatelé přenášeli znalosti o indických bylinách přes Tibet do Číny. Arabové obchodovali s indickými bylinami ještě před vznikem islámu. V době krále Šalamouna a královny ze Sáby Izraelité nakupovali indické byliny a koření.

Áyurvedskou bylinářskou medicínu studovali arabští lékaři. Od nich se znalosti o indických bylinách a medicíně rozšířili také do starověkého Řecka a Říma. V 1. století našeho letopočtu, kdy indický lékař Charaka zapsal áyurvedské znalosti, římský autor Plinius popsal indické byliny ve svém díle "Přírodní historie".

Evropané si vysoce cenili indických bylin a koření, které nakupovali od arabských kupců. Jedním z podnětů k objevitelské plavbě italského námořníka Kryštofa Kolumba bylo hledání kratší obchodní cesty pro dovoz bylin a koření z Indie. Místo toho však Kryštof Kolumbus objevil v roce 1492 Severní Ameriku.

Podle áyurvedské filosofie zdraví závisí na naší schopnosti žít v harmonii se svým vnitřním a s vnějším vesmírem, tedy v harmonii mezi tělem, myslí a osudem. Tradičně áyurvedská medicína věnovala větší pozornost nemocím ducha než nemocím těla. Pokud se pacient chce vyhnout nemoci a bolesti, musí ovládnout ničivou a svou sebeničivou podstatu. Základem duševního, tělesného a duchovního zdraví je tedy život v harmonii se svým prostředím.

Důležitější než léčba je prevence. Člověk si může vypěstovat vlastní přirozenou odolnost vůči nemocím, protože jeho vlastní imunitní systém je nejlepší medicínou. Cílem áyurvedských lékařů proto bylo udržovat optimální zdraví svých pacientů během života, aby byli schopni dosáhnout konečného cíle života, spojení s životním principem.

Áyurveda, védský systém lékařství, chápal lidské zdraví jako harmonii mezi tělem, myslí a osudem. Zabýval se proto nejen tělesným zdravím, ale také duševním (psychologickým) a duchovním (spirituálním) zdravím. Dva nejzajímavější texty pocházejí ze škol Čaraka a Sušruta. Podle školy Čaraka zdraví a nemoc nejsou předurčeny a život může člověk vlastním úsilím prodloužit. Sušruta definuje význam lékařství jako léčbu nemocí, ochranu zdraví a prodloužení života.

Počátky lékařství spadají až do období díla Rgveda, neboť se v něm hovoří o bhišaj (lékaři) v souvislosti s nápravou zlomené kosti. Podle jiných pramenů bhišaj nebo vaidya je léčitelem nemocí a odborníkem na léčivé rostliny. Boží dvojčata Ášvin jsou spojena zejména s léčením slepoty, zlomenin a lepry. Hrdinovi, který přišel o nohu v bitvě, dávají umělou nohu. Tito bohové jsou také spojováni s omlazováním. V řadě kontextů Indra, Agni a Soma představují tři léčebné účinky vzduchu, ohně a vody. Garbha Upanišad popisuje tělo složené z pěti prvků (s další skupinou pěti, jako je Sámkhya), živené šesti chutěmi jídla, které představují šest jeho kvalit, zhotovené ze sedmi tkání, tří doša a dvěma plodnostmi (od matky a otce). Dále tvrdí, že hlava má čtyři lebeční kosti se šestnácti švy na každé straně hlavy. Konečně tvrdí, že lidské tělo obsahuje 107 kloubů, 180 švů, 900 šlach, 700 cév, 500 svalů, 360 kostí a 45 miliónů vlasů.

Podle díla Prašna Upanišad lidské tělo má 727210201 cév. Z toho má 101 hlavních cév, každá se 100 větvícími se cévami, každá se 72000 drobnými cévkami. Podle díla Chándogya Upanišad živé organismy lze rozdělit do tří velkých skupin podle jejich původu: živě narozené (z dělohy), narozené z vejce a narozené ze zárodku.

Podle indické tradice vzniklo šest lékařských škol (Samhitá), které založili žáci mudrce Punarvasu Átreya, Agniveša, Bhela, Jatúkarna, Parášara, Háríta a Kšarapáni. Za nejlepší školu je považována Agniveša Samhitá, jíž později rozšířil Charaka a proto je známa jako Charaka Samhitá. Áyurveda se tradičně rozděluje do osmi oborů: 1. Sútrusthána (obecné principy), 2. Nidánasthána (příčiny nemocí), 3. Vimánasthána (diagnóza), 4. Šarírasthána (anatomie a embryologie), 5. Indriyasthána (prognóza), 6. Cikitsásthána (terapie), 7. Kaplasthána (farmaceutika), 8. Sidhisthána (úspěšné vyléčení).

Ve škole Charaka je za prvního učitele považován Bharadvája. Ve škole Sušrúta prvním člověkem, kdo použil Áyurvedské učení, byl Dhavantari jako král Divodása. Charaka a Sušrúta Samhitá jsou souborné práce dvou tradic a nikoliv texty jednotlivých autorů. Počátky těchto tradic lze klást do 2 tisíciletí př.n.l. nebo možná ještě dříve, protože obdobné informace lze objevit ve védském Samhitá a v díle Mahábhárata. V obou textech je mnoho společného, avšak dílo Sušrúta Samhitá je bohatší v oboru chirurgie. Část původního díla Charaka Samhitá se ztratila a proto současná verze obsahuje několik kapitol kašmírského učence Drdhabaly.

Vágbhata starší ve 2. století př.n.l. se pokusil texty školy Charaka a Sušrúta smířit ve svém díle Aštánga Sangraha. Práce Charaka, Sušrúta a Vághbaty staršího jsou považovány za posvátné a jsou označovány jako Vriddha Trají "starověká trojice". Později Vágbhata mladší napsal dílo " Aštánga Hrdaya Samhitá", které osvětluje principy lékařství Áyurveda pomocí chirurgických metod Sušrúta. V 18. století Mádhava napsal dílo " Nidána", které si brzy získalo vážnost.

Zdraví podle Áyurveda je chápáno jako rovnováha tří doša (základních sil) prána nebo váta (vzduch), agni nebo pitta (oheň) a soma nebo kapha (voda nebo země). Pět prvků Sámkhya, jimiž jsou země, voda, oheň, vzduch a éther, v různých kombinacích tvoří tři tělesné doša: váta (vzduch nebo éther), pitta (oheň) a kapha (země nebo voda).

Teorie tří doša nebo tridhátu ze systému Áyurveda bývá někdy mylně interpetována. Váta, pitta a kapha jsou považovány za vzduch, žluč a hlen, což jsou pouhé fyziologické termíny. Ve skutečnosti váta představuje princip pohybu, obecně buněčného vývoje a speciálně funkci centrální nervové soustavy. Pitta představuje funkci metabolismu, včetně trávení a vzniku krve, vznik různých sekrecí a exkrementů, které představují konečné produkty činnosti tkání. Kapha představuje funkce ochlazování těla, uchovávání tepla a jeho regulace. Nerovnováha těchto tří principů vede k nemoci. Převaha jednoho principu nad ostatními představuje různé psychologické typy.

Každá základní síla doša se vyskytuje v pěti druzích. Váta se objevuje jako prána (ovládání dýchání), udána (vytváření zvuků a řeči), samána (oddělování trávících šťáv), vyána (předávání tělesných tekutin do všech částí těla) a apána (vylučování odpadních látek). Pitta se objevuje jako páčaka (trávení a předávání tepla), raňjaka (předávání červenosti krvi), sádhaka (posilování výkonnosti mozku), áločaka (zostření zraku) a bhrájaka (zlepšení pleti). Kapha se objevuje jako kledaka (zvlhčování jídla), avalambaka (předávání energie a síly), bodhaka (umožnění chuti), tarpaka (ovládání zraku a ostatních smyslových orgánů) a šlešmaka (působí jako mazadlo v tkáních).

Každá substance (živočišná, rostlinná nebo nerostná) je dravya s vlastnostmi rasa, guna, vírya, vipáka a prabháva, které jsou zastoupeny v různých vzájemných proporcích. Guna představuje takové kvality, jako je teplo, chlad, váhu, lehkost atd. Celkem existuje dvacet různých typů. Z dvaceti vlastností guna jsou nejdůležitější ušna (teplo) a šita (chlad). Vírya je vnitřní energie, která může také představovat teplo a chlad.

Vlastnost vipáka lze chápat jako biochemické přeměny jídla. Prabháva představuje jemné působení na tělesnou substanci. Jídlo se trávením přeměňuje na rasa působením játharágni, ohně uvnitř žaludku. Vlastnost rasa se vyskytuje v šesti kvalitách: madhura, ámla, lavana, tikta, katu a kašáya. Každá tato kvalita je důsledkem převahy dvou prvků a každou lze rozpoznat jako určitou chuť. Rozpoznání rasa je důležité pro terapii. Madhura, ámla a lavana dobře působí proti váta, madhura, tikta a kašáya proti pitta a konečně katu a kašáya proti kapha.

Pět prvků v různých proporcích vytváří sedm druhů tkání ( dhátu). Těmito tkáněmi jsou rasa (plasma), rakta (krev), mámsa (maso), medas (tuk), asthi (kost), majjá (kostní morek) a šákra (sperma). Aktivita dhátu se projevuje jako ojas (vitalita) nebo bala (síla). Ojas je zprostředkována pomocí oila, kapaliny, která prochází celým tělem. Funkce aktivních orgánů, jako jsou srdce, mozek, slezina a játra, souvisí s tokem a výměnou této kapaliny v tkáních. Srdce je hlavním orgánem, který zajišťuje tok tří kapalin v těle: rasa, rakta a ojas.

Škola Bhela Samphitá, která vznikla přibližně ve stejném období jako Charaka a Sušruta Samhitá, avšak její práce se zachovaly pouze ve zlomcích, považovala mozek za centrum myšlení. Rozlišovala mezi manas (myslí), jejímž sídlem byl mozek, a citta (vědomím), jejímž sídlem bylo srdce. [X2]

Díky tradici systému Áyurveda se mnoho postupů přípravy bylinných léčiv zachovalo dodnes. Áyurvedské bylinné směsi podobně jako čínské jsou kombinací mnoha různých bylin, které navzájem synergicky působí. Jednotlivé byliny se používají jen zřídka.

Dnes pouze několik bylinářských společností, jako je Nature's Sunshine, je schopno na trhu nabídnout tradiční bylinářská léčiva na základě autentických znalostí áyurvedských lékařů. Tato léčiva lze užívat bez lékařského předpisu.

V Áyurvedských léčivých bylinných směsích se nejčastěji vyskytují následující byliny a rostliny:

Acacia catechu, Adhatoda vasica, Andrographis paniculata, Aegle marmelos, Alpina galanga, Alstonia scholaris, Apium graveolens, kořen Ashwagandha, Azadirachta indica, Boerhaavia diffusa, Boswellia serrata, Caesaipinia crista, Clerodendrum indicum, Commiphora mukul, Curcuma longa, Cyperus rotundus, Enicostemma littorale, Fumaria parviflora, Glycirrhiza glabra (lékořice) , Gymnema sylvestre, Hedychium spicatum, Hemidesmus indicus (indická Sarsaparilla) , Holarrbena antidysenterica, Inula racemosa, Momordica charantia, Myrica nagi, Ocimum sanctum, Paederia foetida, Phylianthus emblica, Picrorhiza kurroa, Pimpinella anisum, Pistacia intigerrima, Pterocarpus marsupium, Rubia cordifolia, Sida cordifolia, Smilax china, Swertia chirata, Syzygium cumini, Terminalia belerica, Terminalia chebula, Tinospora cordifolia, Trachyspermum ammi, Tribulus terrestris, Trigonella foenumgraeceum, Vitex negundo, Withania somnifera, Zingiber officinale (zázvor) .


Tibetská bylinářská medicína

Tibetská bylinářská medicína má svůj původ v místní lidové tradici (známé jako Bon), jejíž počátky leží ve 3. tisíciletí př.n.l. a která byla formálně zaznamenána lékařem Xiepu Chixi na dvoře tibetského krále Niechi Zanpu v roce 126 př.n.l.

Prvky tradiční čínské a indické (áyurvedské) medicíny byly doplněny až později. Áyurveda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo.

Největší vliv z Indie do Tibetu pronikl v období přijetí buddhismu jako státního náboženství Tibetu. K tomu došlo během sjednocení Tibetu za vlády krále Songzana Ganbua (618 - 652). Buddhismus měl pro rozvoj indické medicíny v Tibetu velký význam. Áyurvedské principy, zejména princip tří doša (základních sil), se staly základem zkoumání a léčbu onemocnění těla. Buddhismus představoval důležitou duchovní součást léčby.

Legenda, jak se tibetská tradiční medicína dostala do Tibetu, souvisí s příběhem " Život velkého lékaře Yuthoga Yontena Gonpoa", jíž přeložil a uvedl ve své knize " Tibetská medicína" Rechung Rinpoche. Podle legendy Tara (buddhistický bůh soucitu, který bývá ztotožňován s čínským bohem dobra Guan Yin) přikázal dvěma známým indickým lékařům, kteří se později stali nesmrtelnými, aby se vydali do Tibetu a učili místní lid svým dovednostem.

Tato legenda souvisí s narozením Yuthoga Yontena Gonpoa (708 - 833), který se v době dospívání věnoval buddhismu a začal studovat medicínu. Vykonal tři cesty do Indie, kde studoval u velkých buddhistických učitelů a áyurvedských lékařů. Později napsal 30 klasických spisů o medicíně, v nichž spojil místní tibetské, indické a čínské lékařské tradice. Čínská medicína začala do Tibetu pronikat kolem roku 641, když princezna Wen Cheng z dynastie Tang se provdala za tibetského vůdce Songzan Ganbu. Songzan Ganbu se oženil také s nepálskou princeznou, která ho zasvětila do buddhismu. Wen Cheng s sebou přivezla do Tibetu mnoho čínských knih, včetně lékařských knih, popisu přípravy bylinných léčiv a výroby lékařských nástrojů. O sedmdesát let později během Yuthogova života další čínská princezna Jin Cheng přivezla do Tibetu další čínské knihy a také několik čínských lékařů.

Yuthog Yonten Gonpo je považován za otce tibetské medicíny. Stal se lékařem královského dvora a založil první lékařskou školu v Congpo Menlong. Také byl buddhistickým mnichem v klášteře Samye. V Samye se v té době také uskutečnilo velké setkání indických, čínských, perských a řeckých lékařských odborníků. Yuthog se kolem roku 770 stal prvním stoupencem čtyř lékařských tanter, které začaly sloužit jako základ tibetské lékařské praxe. Původní verze těchto tanter byla napsána v sanskrtu ve 4. století a později byla na královském dvoře přeložena do tibetštiny. Yuthog vysvětlil a objasnil řadu lékařských knih a doplnil vlastní poznatky včetně poznatků ze setkání v Samye. Stal se tak skutečným autorem tradičních tibetských textů. Díky velkému množství těchto textů byl považován za reinkarnaci "lékařského Buddhy".

Čtyři lékařské tantry byly v roce 1573 upraveny a doplněny " mladším Yuthogem", který údajně byl potomkem 14. generace Yuthoga Yontena Gonpoa, nazývaného od té doby " starší Yuthog". Další doplnění a úpravy byly provedeny během 17. století. Dnes existuje čtvrtá verze těchto čtyř lékařských tanter. První dvě lékařské tantry (nazývané "základní tantra" a "vysvětlující tantra") přeložil a komentoval Dr. Yeshi Donden a později znovu přeložil v rozšířené formě Dr. Barry Clark. Tyto první dvě tantry se o bylinářské medicíně zmiňují pouze okrajově. Soustřeďují se na chování, diety, diagnostiku a kategorie onemocnění a další aspekty tradiční medicíny. Třetí tantra ("návody") podrobně popisuje příčiny a léčení hlavních skupin onemocnění. Čtvrtá tantra ("závěrečný text") je věnována podrobnostem diagnostiky, léčivých bylin a dalším léčebným metodám. Jedna z hlavních překážek při překládání části textu o bylinách spočívá v tom, že původní, více než tisíc let starý text je velmi obtížný. Obecné metody diagnostiky a terapie tibetské medicíny vycházejí z indického principu tří doša (základních sil).

V tibetské medicíně síla " rLung" odpovídá síle " váta" (" vayu") v indické medicíně. Základním konceptem je pohyb, dech, chlad. V tibetské medicíně síla " mKrhispa" odpovídá síle " pitta" v indické medicíně. Základním konceptem je metabolismus, trávení, oheň. V tibetské medicíně síla " Badkan" odpovídá síle " kapha" v indické medicíně. Základním konceptem je omezování, mazání, vlhkost.

Nerovnováha těchto sil se projevuje určitými příznaky a zjišťuje se vyšetřením pulsu, jazyka a moči. K diagnóze slouží také poznatky o tom, kde a jak pacient denně žije, případně jaké sezónní vlivy na něj působí. Tibetská diagnostika pulsu je zřejmě odvozena od čínského systému, avšak metoda zjišťování pulsu a interpretace jsou odlišné. Diagnostika jazyka je na rozdíl od čínského systému zjednodušena. Například dlouhá onemocnění jsou charakterizována červeným a povlečeným jazykem. Nerovnováha síly " mKrhispa" se projevuje nažloutlým jazykem. Nerovnováha síly " Badkan" se projevuje našedlým a vlhkým jazykem. Vyšetření moči je v tibetském systému jedinečné a zřejmě bylo převzato z Persie. Lékař zkoumá barvu, množství par, množství sedimentů, zápach a pěnu první ranní moči.

Tradiční tibetská léčiva jsou popsána spíše pomocí onemocnění a příznaků, které mají léčit, než pomocí jejich vlastností a vlivů na základní síly. Například několik popisů substancí pro léčení plic se zabývá zejména charakteristickými příznaky (kašel, barva vykašlávaného hlenu, horečka, vzhled krku a podobně). Dále je důležité vědět, zda onemocnění je svojí povahou horké nebo studené, k jakému porušení rovnováhy tří základních sil došlo a za jakých okolností. Základní síly mohou být buď nedostatečné a vyžadují doplnění a posílení, nebo naopak jsou nadbytečné a vyžadují odstranění a potlačení. Pokud chceme porovnat tibetskou a čínskou tradiční medicínu, pak tibetský pojem " rLung" zhruba odpovídá konceptu " qi" a "větru", pojem " mKrhispa" odpovídá konceptu "ohni" a "žlučníku" a pojem " Badkan" odpovídá vlhkosti, prvku "země" a hlenu.

Moderní tibetská " Materia Medica" je odvozena od knihy " Jingzhu Bencao" (Perlové byliny), publikované v roce 1835 Dumarem Danzhenpengcuoem. Tato kniha svým obsahem je srovnatelná se známou čínskou knihou " Bencao Gangmu". Kniha je rozdělena do dvou částí. První je napsána ve stylu buddhistické sútry, která obsahuje kázání o medicíně. Druhá obsahuje podrobný popis každé léčivé substance, včetně jejího původu, prostředí, kde ji lze nalézt, kvality, použitelných částí a vlastností. Kniha popisuje 2294 substancí, z nichž 1006 je rostlinného původu, 448 je živočišného původu a 840 je minerálního původu. Větší počet substancí živočišného a minerálního původu souvisí s tibetským prostředím. Vysoká nadmořská výška a kamenitý povrch poskytují menší možnosti pro pěstování bylin.

Asi jedna třetina léčivých látek používaných v tibetských návodech se používá pouze v oblasti Tibetu včetně oblastí Himálaje v sousedních zemích. Zbývající léčivé látky pocházejí z Číny a z Indie. Většina Tibeťanů až do 20. století však měla malou možnost získat taková léčiva a celkové množství zásob bylo vždy malé. Dovoz bylin z Indie a z Číny byl vždy obtížný. Dnes se do Tibetu relativně snadno dovážejí čínské byliny. V Číně se pěstuje také řada původně indických bylin.

Přestože tibetská medicína někdy používá práškovité směsi, většina tibetských lékařů připravuje pilulky z velkého množství různých bylin (obvykle 8 až 25). Pilulky se snadno používají a dávkují a lze je vyrábět v lékařských zařízeních. Kvůli velkým vzdálenostem, velmi obtížnému horskému terénu a drsnému podnebí tibetští lékaři nemohou mít velké zásoby léčiv a léků, z nichž řada vyžaduje čínské a indické byliny. Proto se určité množství léčiv dnes připravuje v ústředních lékařských zařízeních. Většina doktorů má jen několik desítek základních léčiv. Ve Lhase, kde je soustředěna značná část tibetské populace, lékaři mají asi 200 různých léčiv.

Tradiční tibetské pilulky jsou často velké a vyžadují často dlouhý čas na jejich přípravu. Některé látky, aby byly účinné, musí být uvnitř pilulky. Nelze je vyrobit jiným způsobem, než ručně. Některé pilulky obsahují až 25 různých léčivých substancí. Prvním krokem je tyto substance dokonale smísit ve správném poměru. Pokud nedojde k dokonalému smísení, jednotlivé substance mají své účinky oddělené od ostatních. Proto se věnuje značný čas právě drcení a smísení substancí. Taková práce vyžaduje až celý den, tedy značnou trpělivost, vytrvalost a pečlivost. Lékař, který připravuje pilulky, musí mít čisté ruce, aby mohl připravit další směs. Pilulky se dnes vyrábějí již strojově. Po jejich výrobě se zabalí do dlouhého bavlněného plátna. Dva muži pak drží toto plátno za okraje a zvedají ho tak, aby se pilulky po něm válely ze strany na stranu a vytlačoval se z nich vzduch. Tato práce obvykle trvá celý den. Pouze díky tomuto postupu jsou tibetské pilulky tak tvrdé a odolné. Pokud by v pilulkách zůstal vzduch, začaly by se v nich množit baktérie, které by pilulky zničily.

Dostupnost tradiční tibetské medicíny se dnes zvyšuje ve farmaceutických továrnách, které používají nové metody přípravy. Pro výrobu tibetských pilulek existují omezení. V roce 2000 se používalo 97 různých návodů, z nichž 25 bylo hrazeno státním zdravotním pojištěním.

Většina léčivých směsí se zachovala po řadu století. Principy smísení a množství různých bylin a dalších substancí v tibetském systému nejsou jasně definovány. Existují však složité metody pro zjišťování vlastností léčivých substancí. Léčivé byliny se třídí podle šesti chutí, osm vlastností a sedmnáct účinků. Bohužel, přesné principy smísení léčiv se mnohdy již ztratily.

Léčivé byliny podle tradiční tibetské medicíny mohou mít šest chutí: sladká, kyselá, slaná, hořká, ostrá a svíravá. Dále mohou mít osm vlastností: těžká, jemná, chladná, měkká, lehká, hrubá a ostrá. Konečně mohou mít sedmnáct účinků: studený, horký, chladný, teplý, tenký, tlustý, vlhký, hrubý, těžký, lehký, pevný, pohyblivý, hrubý, ostrý, jemný, suchý a měkký.

Obecně tibetská medicína dává přednost použití kořeněných (ostrých), aromatických a teplých bylin. Tato skutečnost zřejmě souvisí s klimatickými podmínkami. Ve vysoké nadmořské výšce je obvykle chladné a větrné počasí. Teplé, kořeněné a aromatické byliny mají tyto podmínky vyrovnávat. Áyurvedská medicína používá kořeněné byliny na podporu trávicí soustavy, která má pro zdraví klíčový význam.

Většina bylin používaných v tibetské medicíně je odvozena od jejich použití v áyurvedském systému medicíny. Některé byliny jsou však zvláštností tibetské medicíny. "Královskou" bylinou tibetské medicíny je Terminalia chebula pro svoji svíravou chuť, jejíž různé části však podle tibetských lékařů v sobě obsahují všechny chuti, vlastnosti a účinky.

Tradiční tibetskou medicínu dodnes používá několik tisíc tibetských lékařů, kteří své vzdělání získali v Tibetu, Qinghai, Gansu a v Sichuanu. V deseti čínských městech jsou tibetská lékařská zařízení (školy a kliniky). Největší kliniky jsou ve Lhase a Beijingu. V Číně bylo v roce 2000 také 57 nemocnic praktikujících tradiční tibetskou medicínu a 30 farmaceutických továren na výrobu tradičních tibetských léčiv. Komunita uprchlíků v Dharamsale má vlastní lékařskou vysokou školu a v Indii a v Nepálu pracuje několik menších manufaktur na výrobu tradičních tibetských léčiv.

Tibetská medicína, podobně jako ostatní tradiční systémy medicíny, je značně složitá a představuje úplný soubor metod pro udržení zdraví a léčení nemocí. Někteří moderní farmakologové, moderní bylináři a farmaceutičtí výrobci usilují o přípravu léčiv z některých bylin, avšak bez využití postupů a principů tradiční medicíny. Taková léčiva však nemusí mít potřebné účinky.

http://natura.baf.cz

Stručná historie bylinářské medicíny